Zarazičani

Za našeho dětství jsme v Zarazicích nebyli tak přehnaně čistotní, jako je dnešní generace. Nechodili jsme se koupat do chlorovaného bazénu s vířivkou a protiproudem, kde se voda kontroluje každý den. Děti, omladina, ba i dospělí ze Zarazic se chodili koupat a osvěžovat za parných letních dnů na Baťák k zarazickému mostu. Vždy v létě byla hráz obsypaná dekami, na kterých se slunily celé rodiny.

Dno bylo všude plné mazlavého bláta, do kterého se člověk bořil až nad kotníky, a břehy byly zarostlé orobincem, rákosím a vodní trávou. V rákosí skřehotaly žáby, v mělčinách se to z jara hemžilo malými rybkami a pulci, sem tam se voda rozčeřila útokem štiky nebo se mrskl na hladině kapřík nebo karas a pod lekníny zase hledali potravu krásní líni.

U mostu to bylo ale jiné. Dno bylo od hráze po hráz vysypané štěrkem, hráz byla vysečená a z betonových asi padesát centimetrů velkých dlaždic poskládaných na sebe bylo vystavěné mini molo, na kterém jsme sedávali nebo z něho skákali do vody. Taky jsme rádi skákali do vody přímo z mostu. Nikomu „skokanský můstek“ nepřekážel, protože tehdy nebyl Baťák v provozu pro lodní dopravu. V létě se na Baťáku koupalo a rybařilo, v zimě se na něm bruslilo.

Vzpomínám si, že jsem se na Baťáku naučil plavat. Bylo mi šest let a měl jsem jít v září do první třídy. Tehdy, bylo to na začátku prázdnin, jsem se tam byl koupat s taťkou. Vzal mne na ruce a šel se mnou do vody. Uprostřed nebyla veliká hloubka. Dospělému sahala voda maximálně po ramena. Když jsme se teda dostali do té hloubky, poučoval mne: „Jak budeš sám ve vodě, zadrž dech, aby ti nenatekla voda do pusy a do nosu a snaž se kopat nohama a mávat rukama, jak to dělají tady kluci, vidíš? A kdyby ses potopil, tak se odraz ode dna a vyplaveš na hladinu. Neboj, jsem tu s tebou.“

Samozřejmě jsem měl strach. Asi jako každý v tom věku. „Teď se pořádně nadechni,“ zavelel taťka, a aniž bych se nadál, hodil mě před sebe do vody. Voda se za mnou zavřela a já padal a padal až na dno. Pud sebezáchovy mi zavelel udělat krok dopředu, nahmatal jsem taťkovy nohy a vyškrábal se po něm na hladinu. To byl můj první pokus naučit se plavat.

Po malé pauze mi při břehu v malé vodě vysvětlil a ukázal, jak se mám chovat, když se potopím, a co mám dělat s rukama a nohama, abych se pohyboval ve vodě. Rady jsem vnímal a pochopil rychle. Jenom jsem měl pořád strach z hluboké vody. Nechtěl jsem s taťkou už do té hluboké ani za svět.

Taťka to ale tehdy vyřešil po svém. Chvilku mne nosil na rukách po břehu, a když jsem to nejmíň čekal a nedržel jsem se ho okolo krku jako klíště, tak mne jednoduše do té vody hodil. Samozřejmě byl připravený za mnou hned skočit.

Naštěstí pud sebezáchovy zafungoval na jedničku. Ode dna jsem se odrazil a na hladině začal mávat rukama a kopat nohama. Muselo to vypadat asi dost směšně, protože to určitě nebyl ukázkový „kraul“ nebo „prsa“, ale hlavní bylo, že jsem se udržel na hladině a že jsem se vlastní silou dostal z vody na břeh. První plavecké metry jsem měl úspěšně za sebou a do konce prázdnin jsem se slušně na učil plavat jak nad vodou, tak i pod vodou.

Od té doby se stal každé léto Baťák pro mne a mé kamarády neoddělitelným místem dětských her a radovánek. Chodili jsme se tam koupat, chodili jsme tam rybařit „na pytlačku“, rozdělávali oheň a pekli si tam ryby, letní jablka, „turkyňové“ klásky a na podzim brambory, které jsme vykopli na nejbližším políčku.

Kdyby uměl stařičký most na Baťově kanále vyprávět, toho by určitě bylo na román. Byl svědkem rozbitých kolen o beton ošetřovaných jitrocelem, praní trenýrek, když jsme to přehnali v červnu s třešněmi z moravní hráze, prvních „šluků“ z tajně odcizené taťkovy cigarety, prvního hltu vína, první nesmělé pusy a nesčetných nápisů od „Miluju Ťa“ až po „Anča je…“

Jan Grabec