Zarazičani

V Zarazicách krajní dům osiřel. Zemřel malíř Oldřich Rokyta. Uprostřed dnešní části města Veselí nad Moravou se pod rozložitými korunami borovic krčí ornamenty malovaný domeček. Slova lidové písně jsou úzce spjata s lidmi, kteří zde prožili část svého života. Není to tak dávno, co slova lidové písně V Zarazicách krajní dům zněla veselskou smuteční obřadní síní. Nejprve zemřela 14. srpna 2022 ve věku 92 let paní Apolonie Rokytová a tiše na Štědrý den loňského roku zemřel v požehnaném věku 99 let pan Odřich Rokyta. Apolonie Rokytová se v „krajním domě“ narodila 18. ledna 1930 jako předposlední z pěti sester Buchtových. Jejich tatínek byl též rodák z tohoto domu, maminka pocházela z Kozojídek. Dětství děvčat Buchtových nebylo příliš radostné, protože tatínek se vrátil z fronty první světové války s podlomeným zdravím a již v mladém věku předčasně zemřel. Jeho dcery s churavějící maminkou se musely dalším životem probíjet samy bez živitele rodiny. Paní Apolonie i přes obtížný začátek úspěšně vstoupila po ukončení školního věku do samostatného života a podílela se, tak jako ostatní sestry, na chodu zarazické domácnosti. školního prospěchu byl u něj patrný i výrazný výtvarný talent. Nezanedbatelným momentem jeho mládí byl sport – sokol, gymnastika a házená. Po ukončení základní školy se vyučil elektrikářem a tomuto oboru, i když na různých pozicích, zůstal věrný po celý profesní život. Tak jako u mnoha jeho vrstevníků v době protektorátu byl bohužel i jeho život poznamenán nuceným pracovním nasazením v německých závodech, zakončeným, pro odboj, internací v koncentračním táboře. V padesátých letech založil rodinu, která měla domácnost ve Vracově, v ní vychovávali tři děti – syny Oldřicha a Igora a dceru Pavlu. Provdala se za pana Oldřicha Rokytu (narozeného 26. října 1924), který pocházel z nedaleké obce Vracov, z rodiny krejčího. Měl bratra Jana a sestru Alenu. Jeho maminku si tatínek přivedl z Vídně, pracovala v domácnosti. Pan Rokyta prožil klidné a spokojené dětství a kromě výborného Pan Rokyta se malbě začal vážně věnovat od svých 25 let. Brzy se vypracoval ve výborného krajináře a svými příznivci byl nazýván Král stínů, protože jeho obrazy lesních a polních cest jsou charakteristické právě hrou světla a stínu. Barevně zachycoval své rodné město Vracov, v době, kdy Foto: Veselí historické 8 Na tomto obraze Oldřicha Rokyty vidíme zarazickou hospodu kolem roku 1920 fotografie byly ještě v černobílém provedení. Stal se kronikou poválečného vzrůstu tohoto města. Při pohledu na kostel z jihu z roku 1963 jsou vidět naposledy i vracovská farská humna a potok. Současný pohled vypadá naprosto odlišně rukopisem stejného umělce a jeho výrazových prostředků. Totéž bychom mohli říct i o spoustě ulic, ale i o pohledech severního horizontu s poli a vinohrady. Po přestěhování do Veselí nad Moravou, na začátku šedesátých let, se zvolna do středu pozornosti a mimopracovní aktivity dostal v písni zmiňovaný zarazický dům, pan Rokyta dům zrenovoval, zřídil si v něm malířský ateliér a založil ovocnou zahradu. A tak se stal jeho zájmem kraj ve Veselí, tedy i Vnorovy, Milokošť a obzvlášť Zarazice. Byl velkým obdivovatelem přírody a jejích schopností, učarovalo mu prostředí v blízkosti jeho zahrady za ateliérem, ale také řeka Morava se svými meandry byla jeho velkou inspirací. Nakreslil několik autentických výjevů z vracovských hodů, ale i strážnického průvodu při mezinárodních festivalech nebo jízdu králů. Vytvořil řadu obrazů z doby první republiky, zvláště z roku 1924, tedy z roku jeho narození. Umělcovy obrazy najdete na vracovské radnici, v domácnostech Vracovjanů, Veselanů, ale i v příbytcích mnoha rodin po celém světě tak, aby jim stále vracely vzpomínky na domov a rodnou vlast. Zejména po odchodu do důchodu našel v zarazickém domě náplň nové etapy svého života: ovocné stromy, léčivé byliny a knihy. Vybírat si mohl z více jak tří tisíc publikací, které jej obklopovaly. V knihách, které si dlouhá léta pečivě vybíral v mnohých knižních edicích, nalézal inspiraci pro své úvahy, odpovědi na mnohé otázky žití i své morální vzory. Neopomenutelnou velkou radostí jeho života se stali po dětech i vnuci a pravnuci, vnuků měl šest a pravnuků deset, někteří jsou rozeseti po Evropě, jiní i za oceánem. Po celý život byl činorodý, až pokročilý věk kolem devadesátky mu znemožnil každodenní pobyt na milované zahradě, a tak mohl pokračovat již jen v malování a čtení. Slábnoucí zrak v posledním roce mu znemožnil i tuto radost a potěšení. Jeho povaha mu byla bohužel mnohdy zdrojem nepříjemných střetů s okolím – připomeňme zmíněný pobyt v koncentračním táboře, dále nejprve vstup a později zase nekompromisní vystoupení z KSČ v kritických padesátých letech, či vyšetřování v souvislosti s podpisem Charty 77. Pro svůj charakter, jasnost úsudku, schopnost výstižného vyjadřování a neochvějnost svého postoje byl výraznou osobností a mnohdy i mluvčím společenství, v němž se nacházel. Pan Oldřich Rokyta celým životem prokazoval, že lze žít skromně, bez morálních kompromisů, a přitom bohatě. Můžeme jen obdivovat, jak svým dlouhým a činorodým životem dokázal obohatit životy nejen své rodiny, ale i těch, kteří jej znali a měli možnost se těšit z jeho přítomnosti.