Zarazičani

Vrátím se do svých dětských let: kam jsme tehdy tak rádi utíkali od svých domácích povinností? „Za Moravu“. Pro nás Zarazičany to byla neohraničená oblast „pod dědinů“, tedy na obou březích nové Moravy.

Ramena staré Moravy: tam jsme chodili na „řasu“ pro kačeny. Splnili jsme rychle úkol z domova, nasbírali do kýblů řasu pro drůbež a potom už do „škarpy“ – tak se říkalo smetišti, kde nejen občané zarazičtí odkládali veškerý odpad a vše, co se doma vyhodilo. A těch smetišť bylo hodně – skoro každá část Zarazic měla v ramenech staré Moravy svoje smetiště: horní konec využíval rameno Moravy ve „špici“, dědina vozila odpad pod hospodu do „čtverca“ a také „pod Břečkovo“ a dolní konec si oblíbil „zmolu“. Tam bylo (v místě dnešního Stivalu) největší smetiště, které později od sedmdesátých let hojně využívaly Železárny Veselí pro ukládání odpadů z technologie. Drahařané měli svoji „liškovicu“ a Veselané měli po ruce smetiště u staré Moravy v Náklí. Pro nás děcka byla taková „škarpa“ velmi zajímavým místem: kolik věcí se tady dalo najít, které jsme ještě dokázali využít! V zimě jsme si na ledě udělali branky ze starých plechovek a hráli mezi odpadky hokej. Pro luxusní posezení jsme využívali vyhozený gauč.

A nová Morava: tam jsem se mezi skvrnami oleje na hladině naučil plavat. Když jsme skákali z mostu (nebo ti odvážnější „z oblúku“), museli jsme dávat pozor, abychom neskočili na něco, co plavalo pod mostem. Jestliže se nedalo v Moravě koupat, tak nám stačil Baťák, to bylo kolikrát i s úrazem, jak jsme v bahně šlápli na rozbitou flašku. Když na podzim začaly pracovat cukrovary – ta bílá pěna na hladině Moravy – to byla krása. Poslední rybičky, co tam zbyly, – „hrůzci“ – se pak snadno daly pochytat.

A v zimě – ta nádhera kouřících komínů: každý barák potřeboval za rok pro vytápění těch 50–100 centů různého uhlí, lignitu či kalů. Domy nebyly zateplené, okna všelijaká, kotle neúčinné, ale uhlí bylo celkem levné, tak se topilo o sto šest, aby bylo trochu tepla. Polovina energie vyletěla zbytečně komínem, a proto se v zimě v našich ulicích velmi těžce dýchalo. Nad tím vším vévodily komíny v Železárnách Veselí a také na Chaloupkách – ty čadily nejvíce. A také vzpomenu to, co nebylo vidět: emise ze železárenské zinkovny, která jela v osmdesátých letech minulého století naplno.

Nechám těchto nepříjemných vzpomínek a jdu se projít „za Moravu“. Ramena staré Moravy jsou převážně zasypaná, zrekultivovaná a jsou na nich upravené zahrady. Zbylé vodní plochy staré Moravy hlavně pod parkem využívají bobři: vidím, že se jim čerstvě podařilo položit další vrbu o průměru 30–40 cm. U nové Moravy sedí s udicí kamarád rybář – včera ulovil kapra asi 60 cm. Říká, že měl něco přes 3,5 kg a že je mnohem chutnější a zdravější než ty ryby, které kupujeme na Vánoce a které se krmí v rybnících. A že se těší na červen, kdy skončí hájení a nahodí si na sumce, candáta nebo na štiku. Z mostu přes Moravu se podívám na naše Zarazice: nepatrný kouř je vidět jen ze dvou domků, ostatní asi topí plynem (nebo tepelnými čerpadly?). Jdu pomalu domů – někteří před domem mají už žlutou nádobu: nesmím zapomenout – zítra se vyváží plast.